Trubka v jeho rukou sevřená
zpívá jak všech smyslů zbavená.
Po sólech má potlesk a ne mělký ,
je to náš trumpetista - Míla - velký.

Mladý chlapec, sotva mámě odrostlý,
ale mechem velkoměsta je již porostlý.
Hraje, zpívá klidně prý i celou noc,
všechny holky po něm prahnou a to moc.

Jindra, tichý kluk a kytarista,
často hraje při zdi jako němý klavírista.
O přestávkách kouří doutník,
na pohled je trochu proutník.

Nekuř hochu, dech se krátí,
doutníkový dým Ti tělo zvrátí.
Budeš dejchat jako mokrej trám,
Věrka nechá Tě a potom budeš sám.

Skoro kmet, leč mladě hraje,
rád má džes i Mládka kreje.
Hraje dobře na svůj starší klarinet,
nevyměnil by jej ani za nový flašinet.

V kapele se snaží jako jinoch
a holky říkaj - bacha - Honza - divoch.
Zahraje vše a na všem v kleče
máme důkaz - má dva syny - přece....

To je kousek tenhle Míla,
hráč na housle - v něm je síla.
Kde jen může, klade nástroj pod peřinu,
tím strašně zlobí svou hodnou ženu Jiřinu.

Ta má svatou trpělivost s jeho láskou,
neb se často schází s "koženou" cházkou.
Co mu radit, toť je těžký nápad,
Míla už dávnou country hudbě propad.

Starším děvám se prý líbí nejvíce
je zakladatel kožeňáků a má zlaté střevíce.
Ten když začne hrát a pět
každý pozná, že nemá ni padesát let,

Sytý bas se místnostmi kde hraje jen line,
každá lepá děva mu chce skončit v klíně.
Zpívá rád a často venku mezi ploty,
jeho idolem je božský Luciano Pavarotti.

Rosťa, kluk náš je a velký basák
manažerka o něm říká: "moh' by to být prasák".
Hraje, troubí ve dne v noci,
svou hudbou má všechny ve své moci.

Velká úcta a všichni se naň zubí,
hraje-li skladbu - Dům Holubí.
Kožeňáci bez něj hrát už nemohou,
skončili by bez něj jenom s ostudou.

Kytarista kožeňáků Pavlík - miláček,
sportovec každým coulem - však chudáček.
Sportem přišel o nejeden svůj brk
je to miláček žen - správný kožený krk.

Při produkcích lehce vínu propadne,
a potom ho vždycky nějaká ta blbost napadne.
Je to smíšek, kámoš zkrátka prima kluk,
nelze nic špatného o něm říci - ani jedno muk.

Další kytarou tu vládne Petr,
ten co u faninek zapomíná svetr.
Sám však říká:" lepší svetr, nežli slipy,
kluci pojďte točit živé klipy."

Klipy prý rád točí a přitom se třese,
vzpomíná na poslední, ten co byl v tom v lese.
Krásné děvy všude, plné hromady,
jeho žena přišla, nakopla ho do hlavy.

Do hlavy ne, do houslí snad,
housle jsou Míly, tak čelem vzad.

Kolem sebe často Roman vlní,
jeho představy mu "kožeňáci" plní.
Nechce být jen tvrdý, despota,
zahrát, skončit, utéct - po nás potopa.

Snahu má trochu dělat dojem,
"kožeňáci", to musí býti pojem.
Musí hráti plně - jako o život,
to si hlavně přeje jejich lodivod.

Manažerka Blanka - to je naše zlatíčko,
při produkci svítí vždy, jak velké sluníčko.
Je to naše krásná, umělecká vedoucí
je mladá, svěží a neustále kvetoucí.

Musíme jí chránit, naši malou květinku,
položíme do postýlky, pod hebkou, bílou peřinku.
Z pod duchny jí čupřina jen bude trochu koukat
a až usne - všechno zmlkne, nebude se houkat.

Manžerka kožeňáků ráda nahlas zpívá,
U Staňků, při koncertu, prý strašnou žízeň mívá.
Když vypije obří dávku červéného vína,
není svěží, trochu vláčná - ale je s ní psina!

Kapela Hrdla Kožená
je parta dobře složená.
Když zahrají a zazpívají
na své straně všechny mají!!

Říkáme mu dobrý duch,
na ženské byl jako pstruh.
Teď už o tom jenom mluví,
manželka ho v sexu tlumí.

Vrhnul se jen na veselí,
rád má maso, k němu zelí.
Mysl dobrou - zachovej,
pro nás zůstaň takovej.