Trattoria trenta due (26.06.2003)

Závěru letošního Koženýho Jara přálo počasí. Přívětivá vinohradská Trattoria se stala svědkem špičkově obsazeného koncertu - Hrdla hrála v plné sestavě.
Obecenstvo tvořilo nesourodou směs tradičně skalních kožených fanoušků, vzácných hostů, lázeňských šviháků i vyslanců zahraničních mocností. Pod luznými tóny kapely se všichni během večera postupně přetavili do jediné nadšeně kožené masy obdivovatelů neslýchaného umění Koženě Hrdelních Mistrů.
Personál vinárny povzbuzen uměním kapely se nenechával zahanbit - smatanová špenátová polévka s lososem vzhledově připomínala smaragd  ze svatovítské korunovační kaple. Chutí ho nepřipomínala vůbec, byla až nepopsatelně lahodná.
Netradiční prostory vinárny zlákaly kapelu ke krátké scénce Poslední večeře Koženýho páně.
Hanka přivedla milého a vítaného hosta.
Byl-li nějaký stín v celém koncertu, pak to bylo kapelníkovo odmítnutí zahrát na přání publika nejváženější kožený hymnus, ačkoli saxofon povzbudivě chraplal a komorní A pěveckého sdružení kožených fanynek bylo vyladěno s nebývalou přesností 0.5 Hz. Potřebný sociální smír byl zachráněn až kapelníkovým slibem, že PŘÍŠTĚ bude kapela hrát POUZE tuto píseň a žádnou jinou: Kapsy mám, - abych v nich měl díru, boty mám - a na nich letní prach. Pod širou oblohou jsem se sám usadil, že mám chuť v hlavě si srovnat, pro co jsem žil. Píseň mám, abych měl co zpívat, oheň mám, aby mě tu hřál. Pár snů mám, abych dál za nocí je tu snil, že mám jeden lidskej úděl ten, abych tu žil. Louky mám, abych se moh' toulat, lesy mám, abych měl kam jít. Dlouhý proud řeky mám, abych shýbnul se a pil, že mám to výsadní právo, abych tu žil. Slunce mám, - na cestu mi svítí, A štíty hor - a jejich úbočí. Lásky mám nesčetné, abych se sám přesvědčil, že mám to, co mi stačí, abych tu žil.
Závěr jarní sezóny se nikomu nemohl nelíbit, rozcházeli jsme se povzneseni rajskou hudbou i milou společností.